Vstup do rodiny

Škola se má starat o to, aby dítě co nejvíc naučila. Dnes kromě toho také mnohem víc dbáme, aby se ve škole nebálo, aby se mohlo učit s chutí i s radostí. A aby si uchovalo ochotu vzdělávat se i do dospělé budoucnosti. Má se škola také starat o to, jestli nosí v pořádku pomůcky, jestli má svačinu, čisté oblečení, jestli nechodí pozdě spát, jestli se doma neděje něco nepatřičného?! To je přece jednoznačně vnitřní záležitost rodiny, případně orgánů péče o dítě! S tím lze v plné míře souhlasit.

Jenže rodinná realita se někdy od těchto našich představ a legitimních požadavků poněkud odchyluje. Většinou by to nevadilo, kdyby fungování rodiny neovlivňovalo fungování dítěte ve škole. Hladové dítě se hůř soustřeďuje na učení, ani opakovaně chybějící úkoly a pomůcky rozhodně nepodporují učení či pozitivní vztahy s učiteli. A chronická nevyspalost?! Nebo permanentní neshody rodičů?

Dítě samo za situaci v rodině nemůže a většinou pak není s to se s ní vyrovnat v souladu s obvyklými normami společnosti. A my nemáme účinné páky, a vlastně je ani příliš nehledáme, abychom přístupy rodičů změnili. Naše běžně používané nástroje bývají poměrně bez výsledku. Jsou totiž obvykle a zcela paradoxně zacílené na dítě. Navíc rodiče na ně příliš nereagují, nanejvýš slibem bez faktické změny.

Měli bychom hledat o něco silnější formy nátlaku na rodiče, když víme, že některá racionální vysvětlení a případný obvykle používaný emocionální nátlak nepůsobí. My se trochu bojíme vstoupit do fungování rodiny. A je to jednoznačně správně, pokud rodina funguje bez problémů. Možná někdo namítne, že opakovaně chybějící kružítko nebo delší dobu nevypracovaný domácí úkol jsou úplné hlouposti. A má pravdu. Jenže naše pohledy se s větší vyspělostí společnosti a lepšímu porozumění vývojovým potřebám dětí víc týkají právě i takových opakujících se drobností, protože lépe chápeme jejich nepříznivé dopady.

Mírnou naději bych vkládal do dlouhodobější edukace rodičů. Jen bychom museli vymyslet způsob, jak rodiče na tuto edukaci přivést.