Školy nehlásí případy agrese?

Za rok a půl evidovala státní zastupitelství 130 oznámení škol o agresivních žácích. V 80 % okresů jich však byla nanejvýš dvě, někde ani jedno. Nejvyšší státní zástupkyně upozorňuje na velké regionální rozdíly.

Samotné číslo podle nejvyšší státní zástupkyně Lenky Bradáčové neříká, jak velký problém se za ním skrývá. Stát totiž neví, kolik závažných incidentů, na které se zákonná oznamovací povinnost ředitelů vztahuje, ve školách skutečně nastalo.

Bradáčová to shrnuje slovy: „Právě vzhledem k této nerovnosti se domnívám, že ne všechna školská zařízení svou povinnost vůči státnímu zastupitelství a OSPOD plní.“

Výše uvedené se objevilo v médiích (zde).

Na jaká ustanovení školského zákona Lenka Bradáčová odkazuje?

Ustanovení § 31 školského zákona upravuje možnost podmíněného vyloučení a vyloučení žáka ze školy či školského zařízení. Ředitel může takto postupovat v případě závažného zaviněného porušení povinností stanovených tímto zákonem nebo školním nebo vnitřním řádem. Podle odst. 3 tohoto ustanovení platí, že zvláště hrubé opakované slovní a úmyslné fyzické útoky žáka nebo studenta vůči zaměstnancům školy nebo školského zařízení nebo vůči ostatním žákům nebo studentům se považují za zvláště závažné zaviněné porušení povinností stanovených tímto zákonem.

Odst. 5 říká, že dopustí-li se žák nebo student jednání podle odstavce 3, oznámí ředitel školy nebo školského zařízení tuto skutečnost orgánu sociálně-právní ochrany dětí, jde-li o nezletilého, a státnímu zastupitelství do následujícího pracovního dne poté, co se o tom dozvěděl.

Tolik k tomu, co říká zákon. Jaká je realita?

Realita je ale taková, že ředitelé mnohdy ani nevědí, že mají takovou povinnost.

Ve chvíli, kdy řeší problém s agresivním žákem, snaží se zajistit bezpečnost tohoto žáka, ostatních žáků i zaměstnanců, navíc obvykle nechtějí situaci, kdy často rodiče nespolupracují a sami jsou konfliktní, zhoršovat oznámením těmto orgánům, u nichž nemají jistotu podpory při řešení problému.

Otázkou také zůstává, jak posoudit úmyslnost fyzických útoků, o kterých mluví odstavec 3, a to zejména u žáků s diagnózou poruchy chování.

• Je jednání takového žáka úmyslné?
• Byl schopen své jednání posoudit a ovládnout?

Nepochybné je, že mluví-li Lenka Bradáčová o tom, že stát neví, kolik takových incidentů se děje, míří především do evidenční oblasti a statistik, kdy ani hlášení uvedeným orgánům ředitelům nijak situaci neulehčí, spíše naopak.

Bylo by třeba, aby MŠMT tuto povinnost více zdůrazňovalo a aby provedení hlášení skutečně znamenalo, že ředitelům bude poskytnuta podpora ze strany státu.