Sekulární výhrada svědomí

Dne 10. července 2026 vydal Krajský soud v Praze rozhodnutí, které se zabývalo uplatněním tzv. sekulární výhrady svědomí v případě nepřijetí neočkovaného dítěte do mateřské školy k nepovinnému předškolnímu vzdělávání. Rodiče, jak to v těchto případech obvykle bývá, argumentovali tím, že sourozenci dítěte, které bylo přihlašováno do mateřské školy, měli po očkování následky.

Krajský soud držel rozhodovací praxi, kdy soudy jsou při rozhodování v těchto případech konzistentní, a odkázal na nález Ústavního soudu ČR, který stanovil pro rozhodování o oprávněnosti sekulární výhrady svědomí 4 podmínky testu, které musejí být splněny zároveň:

1. ústavní relevance tvrzení obsažených ve výhradě svědomí,
2. naléhavost důvodů, jež k podpoře své výhrady nositel základní svobody uvádí,
3. konzistentnost a přesvědčivost tvrzení dané osoby a
4. společenské dopady, jež může v konkrétním případě akceptovaná sekulární výhrada svědomí mít.

K jejich naplnění přitom musí dojít kumulativně, tedy zároveň.

V tomto případě krajský soud konstatoval, že nebyla splněna třetí podmínka, totiž přesvědčivost.

Z pohledu soudu je zásadní, že ačkoliv matka žalobce pozorovala u obou sester negativní reakce po očkování, nešlo o závažné a trvalé následky, které by svědčily o přesvědčivosti uplatněné výhrady. Z nálezů Ústavního soudu vyplývá, že předchozí negativní zkušenosti osob blízkých s očkováním mohou v principu svědčit o přesvědčivosti uplatněné výhrady svědomí, musí jít však o skutečně mimořádné případy vysoce nežádoucích odezev na očkování. Nestačí projevy méně závažných vedlejších účinků očkování u dotčeného dítěte.

Soud také odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu, který se zabýval totožnou námitkou: „Soudům ve správním soudnictví rovněž nepřísluší v obecné rovině hodnotit vhodnost právní úpravy, v jejímž důsledku nebude do mateřské školy možné přijmout neočkované děti ve věku 3 až 4 let, zatímco do téhož zařízení budou přijímány děti ve věku 5 let, u kterých se očkování nevyžaduje. Stejně tak není součástí jejich přezkumných oprávnění posuzovat, zda by měla být zákonem stanovena povinnost být očkován u personálu předškolních zařízení, v jakém rozsahu mají být děti a personál očkovány, zda by měla být zavedena adresná opatření u neočkovaných dětí apod. V tomto ohledu se jedná o apel na moc zákonodárnou, nikoliv soudní, neboť ta nemůže a priori odpovídat na uvedené expertní a politické otázky.“

Jak vyplývá z výše uvedeného, soudy dále drží stejnou rozhodovací linii. Dá se tedy přepokládat, že úspěch s uplatněním sekulární výhrady svědomí při nepřijetí neočkovaného dítěte do mateřské školy, není pravděpodobný.