Drobné odchylky

Rada odborníka
16. 11. 2026
Co mají škola i rodiče dělat s drobnými odchylkami dítěte v projevech i chování? Nechce se ve škole převlékat, odmítá mluvit před třídou, zakrývá si uši při trochu větším hluku, pláče při sebemenším náznaku problému, celé dopoledne si ve škole nedojde na záchod.

 

Udělá až hysterickou scénu, když dojde k neohlášené změně programu. V určitém věku nechtějí zejména děvčata cvičit. Leckdy je správný výklad, že se stydí před ostatními, nechtějí se před nimi převlékat. Ovšem vedle toho se setkáváme s jedinečnými talenty, strukturou schopností „nevhodnou“ pro školu, s odlišným tempem zrání.

Občas vnímáme, že podobné problémy řeší doma i rodiče. Dítě nechce vstávat, snídat, oblékat se, vzít si na sebe připravené oblečení, nechce odejít do školy… Odpoledne se vehementně brání splnit domácí úkoly, připravit si tašku do školy na druhý den…  

 

Co s tím má učitel dělat v jednotné škole? A co rodiče?

Základní otázka zní, jestli to dítě dělá schválně. Moje jednoznačná odpověď zní nikoliv. Jde o formu komunikace, která odpovídá vyspělosti dítěte a aktuálním dovednostem (možnostem) řešit problémy.

Někdy je docela srozumitelná – viz převlékání, jindy jí nejsme s to porozumět. Logicky používáme přesvědčování, vysvětlování, silnější nátlak, vyhrožování, výjimečně i tresty.

Snažíme se dítěti pomoct, ovšem většinou se to příliš nedaří. Pak by měly nastoupit úpravy podmínek.

  • Jestliže potřebujeme vědět, jak nemluvné dítě zvládá látku, může to napsat, něco vyřešit.
  • Převlékat se může mimo skupinu.
  • Dá se koupit duplicitní úplně stejné oblečení.
  • Občas můžeme dítěti slíbit něco příjemného, když něco přijme…

 

Na některé vzdorování však podobné postupy neplatí. Pak vidím dvě možnosti: když to jen trochu jde, rozhodnout o ústupu, nebo vymoci splnění na sílu.

V žádném případě nesmíme působení trvale vzdát. Nezbývá tedy než kombinovat setrvalou formu mírného nátlaku s ustoupením. Musíme si v hlavě srovnat, co je důležitější: zda plnit „osnovy“, a tedy striktně dodržovat pravidla, nebo uchovat přijatelný vztah a příznivé podmínky pro budoucnost.

A nezapomínejme, že naše laskavá trpělivost ve spojení se zráním dítěte jednou uspějí.

Co pokládám za zbytečně riskantní je podobné odchylky patologizovat a hledat pro ně hluboké psychologické důvody.

 

Autor článku:
foto-lector

PhDr. Václav Mertin

psychologie

Dětský psycholog, uznávaný odborník se více než 40letou poradenskou praxí. Specializuje se na uplatnění psychologie ve školství, individualizaci vzdělávacího přístupu k dětem, poruchy učení a chování, vstup dítěte do školy, domácí vzdělávání a na psychologické poradenství pro rodiče dětí.