Co se děti učí ve škole?

Zní to jako banální otázka. Podíváme se dětem na rozvrh a můžeme jmenovat. A pak k tomu přidáme informace ze ŠVP, anebo dokonce tematické plány a výčet učiva se ještě zpřesní. Proto děti do školy chodí.

Jenomže odborné znalosti jsou jen zlomek toho, co si děti opravdu ze školy odnášejí. Když jim učení příliš nejde, pak si toho navíc ze školy v této podobě odnesou opravdu minimum. Navíc je otázka, zda odborné encyklopedické znalosti, které se ve škole učí, budou v budoucnu potřebovat. Fakta jim umělá inteligence sdělí snadno a rychle. Nikdy se toho nenabiflují tolik, aby věděli víc než AI, dokonce ani víc než Google. Když se zeptají, proč se něco mají učit, a rodiče nebo učitelé jim řeknou, že si tím rozvíjejí všeobecné znalosti, tak právě selhali a možná ztratili důvěru žáků i studentů. K čemu potřebují všeobecné znalosti, když jich nikdy nebudou mít tolik jako AI?

Zdá se, že opravdu přišel čas, abychom se zamysleli, co vše můžeme žákům ve škole předat a jak je připravit na svět, v němž budou žít. Problém ovšem je, že vůbec netušíme, v jakém světě budou dnešní žáci žít. Moderní technologie a ruku v ruce s nimi společenské dění se vyvíjí tak dynamicky, že už dávno neplatí, že starší generace jsou ty zkušenější.

Současně se ale všichni rodiče shodnou, že chtějí, aby jejich děti pořád mohly v tomto světě žít, a to není samozřejmost.

• Asi je tedy na čase začít naše žáky učit pracovat s informacemi a znalostmi tak, aby se dokázali uplatnit ve společenství lidí.
• Potřebují se naučit žít s druhými.
• Potřebují si osvojit, jak tuto planetu udržet při životě.
• Nutně se potřebují naučit, jak reagovat flexibilně, jak se přizpůsobit změnám, ale nenechat se jimi zničit.

Jinými slovy, je zapotřebí, aby se ve škole učili kritickému myšlení, socioemočnímu učení, udržitelnému rozvoji, ovládání moderních technologií.

A jak na to, když nám to v učebnicích chybí? Asi je nutné více hledat v externích zdrojích a otevřít se přístupům, které vyvíjejí instituce mimo školu. A především je nutné neustále žákům ukazovat, že i my se učíme, jsme otevření novým zkušenostem, a chceme-li, aby se k sobě žáci uměli chovat s respektem, musíme jim ho dávat dennodenně najevo i my. Protože možná úplně nejvíc se žáci ve škole učí pozorováním chování druhých a opakováním vzorců chování, které vidí, že jsou funkční.