Co jsme rodičům ještě neřekli? Aneb když porozumění předchází nedorozumění

Přijde e-mail od rodiče. Ptá se na známku, domácí úkol, náročnost učiva nebo na to, proč jeho dítě pracovalo jinak než spolužáci. Někdy jde o jednoduchý dotaz, jindy o delší zprávu s několika otázkami. Při čtení takových zpráv nás může napadnout, kolik času dnes pedagogové věnují vysvětlování své práce. A někdy je tato komunikace skutečně časově náročná.

Co když některé rodičovské otázky vznikají proto, že rodiče nevidí, co je pro nás ve škole samozřejmé?

Co ví učitel a co vidí rodič?

Učitel ví, proč postupně zvyšuje nároky, podporuje samostatnost nebo zadává obtížnější úkoly. Ví, že chyba může být přirozenou součástí učení a že jedna horší známka nemusí vypovídat o schopnostech dítěte.

Rodič vidí především to, co si jeho dítě přinese domů. Známku v elektronické žákovské knížce, náročnější úkol nebo sdělení, že „ve škole je to teď těžší“.

Zatímco učitel vnímá obtížnější úkol například jako krok k větší samostatnosti, rodič může přemýšlet, zda dítě učivo zvládá. Zatímco pedagog chápe chybu jako příležitost k učení, rodič v ní může vidět neúspěch.

Oba pohledy jsou pochopitelné. Jen vycházejí z odlišných zkušeností a informací.

Podobně je tomu s individualizací výuky. Dva žáci mohou ve stejné hodině pracovat na různých úkolech, potřebovat odlišnou míru podpory nebo postupovat rozdílným tempem. Pro pedagoga jde o promyšlený odborný přístup. Rodič nemusí vždy vědět, co za ním stojí.

Vysvětlovat neznamená obhajovat se.

Dotaz rodiče někdy můžeme vnímat jako zpochybnění své práce. Zvlášť když se týká hodnocení, didaktických postupů nebo podpory žáka.

Mezi vysvětlováním a obhajováním je však důležitý rozdíl. Obhajujeme se, když máme pocit, že je nezbytné dokazovat oprávněnost každého rozhodnutí. Vysvětlujeme tehdy, když druhému pomáháme porozumět smyslu toho, co děláme.

Součástí pedagogické odbornosti je schopnost volit vhodné postupy, stejně tak umět jejich smysl srozumitelně přiblížit rodičům. I tím můžeme posilovat vzájemnou důvěru.

Co kdybychom něco řekli dříve?

Začátek školního roku, nový vyučující, změna způsobu hodnocení nebo postupně rostoucí požadavky na samostatnost. Pro školu běžné situace, pro děti a rodiče někdy období nejistoty.

V takových okamžicích pomůže krátké vysvětlení, co se mění, proč se to mění a jakou podporu mohou žáci očekávat. Může postačit několik vět na třídní schůzce, společný rozhovor, nabídka konzultace, krátká zpráva. Třeba že náročnější úkol nemusí znamenat neúspěch nebo že při hodnocení sledujeme také individuální pokrok. Nebo třeba že větší samostatnost neznamená, že žák zůstává bez podpory.

Některé situace a postupy má smysl rodičům přiblížit dřív, než vyvolají nejistotu nebo otázky.

A kde jsou hranice?

Včasná komunikace samozřejmě neznamená, že předejdeme všem nedorozuměním. Rodiče mohou mít odlišná očekávání, některé otázky se mohou opakovat a složitější situace vyžadují více času i společného hledání řešení.

Důležité jsou proto také přiměřené hranice komunikace a podpora pedagogického týmu ze strany vedení školy. Paní učitelka ani pan učitel by přece neměli být neustále k dispozici nebo opakovaně vysvětlovat každé své rozhodnutí.

Rodiče potřebují rozumět tomu, co se ve škole děje, a pedagogové zase potřebují důvěru a prostor pro svou odbornou práci. Obojí je důležité pro kvalitní spolupráci, jejímž společným cílem je podpora žáka.

Co jsme tedy rodičům ještě neřekli?

Ve školní praxi existuje řada věcí, které považujeme za samozřejmé. Rodiče ale nemusejí vždy vědět, proč žáci pracují na odlišných úkolech, proč postupně zvyšujeme nároky nebo proč jedna chyba či horší známka nemusí znamenat neúspěch.

Nejde o to komunikovat více za každou cenu. Důležité je rodičům včas přiblížit, co se ve škole děje a jaký to má pro jejich děti smysl.

Občas stojí za to položit si 2 otázky:

• Na co se nás rodiče opakovaně ptají?
• Co z toho jsme jim dosud nepovažovali za potřebné vysvětlit?

Odpovědi mohou naznačit, kde má smysl komunikaci doplnit nebo něco říct s předstihem. Neodstraníme tím všechny otázky ani nedorozumění, můžeme však předejít situacím, kdy složitě vysvětlujeme něco, co šlo jednoduše přiblížit dříve.

Fungující komunikace s rodiči totiž nemusí začínat až ve chvíli, kdy nám od nich přijde e-mail.