Výzva do nového školního roku – změňme mindset
Nastavení naší mysli, neboli mindset, často ovlivňuje naše názory, přesvědčení i postoje. Ve školství se někdy zdá, že existuje i kolektivní mindset. Některé přístupy a tvrzení člověk slyší z různých stran a nemění se ani s přibývajícími roky 21. století. S čím se často setkáváme v poradenství a zdá se nám to překonané? Zde je jen taková triáda k zamyšlení před vstupem do nového školního roku.
Musíme probrat vše, co je v učebnici. Nemusíte. Žádný kurikulární dokument nic takového nestanovuje. Naopak se ukazuje, že je těžké nalézt učebnici, která by opravdu přesně korespondovala s požadavky kurikula. Je skvělé, když se najde taková, která se tomu hodně blíží. A pak se musí improvizovat a hledat materiály u dalších zdrojů. Někdy jednoduše proto, že učebnice stárnou a věda se vyvíjí, takže texty v učebnicích už neodrážejí realitu. Není jednoduché vše tak rychle inovovat.
Žáci ve třídě jsou navíc každý jiný, což je zcela přirozené, a tak někteří potřebují více času na procvičování (a v učebnici tolik příkladů ke stejnému učivu není). Jiní se zase mohou nudit, když vyplňují třetí cvičení na stejné téma, protože prý mají procvičovat, přitom oni už mají procvičeno. A některé třídy jsou celé trochu pomalejší a naučíme je pouze tak, že se jim budeme věnovat a zvolníme, takže některé části z učebnice prostě nebude možné probrat, anebo je se žáky probereme úplně jinak s využitím jiných zdrojů. Je dost pravděpodobné, že očekávané výstupy učení ve třetí, páté nebo deváté třídě to nijak příliš nenabourá.
„Když mu teď pomůžeme / ulevíme, co bude dělat, až mu bude patnáct?“ Tak to nikdo neví. Neumíme věštit budoucnost. Často ale slyšíme tuto reakci, když prosíme, aby se některým žákům pomohlo a upravily se jim podmínky pro učení. Například tím, že se jim bude něco vícekrát připomínat, že jim někdo pomůže připravit se na vyučovací hodinu, nebo budou používat přehled učiva, aby zvládli vyřešit zadaný úkol. To, že ostatní ve třídě už to umí, není argument. Dotyčný žák se to nenaučí jen proto, že ostatní už to znají.
Argumentem naopak je, že ve vývoji dětí a dospívajících je mnoho vývojových úkolů, které každý zvládá jiným tempem a s jinou intenzitou podpory zvnějšku. Vezměme si například jen používání příboru při jídle. Někteří přicházejí do školy a bezpečně to zvládají, jiní možná ještě v šesti sedmi potřebují pomoct nakrájet maso, aby se najedli. Opravdu si někdo myslí, že když jim pomůžeme, v patnácti nebudou vědět, jak používat vidličku? A co třeba plavání? Sundáme kruh či jiné pomůcky těm, kteří je potřebují, protože někdo další stejně starý už plave bez nich? A budeme čekat, až se dotyčný začne topit? To by snad rozumný pedagog nikdy neudělal. Samozřejmě ale ví, že je nutné více trénovat a doufat, že se díky společnému úsilí plavat naučí.
„Motivovat k učení lze jen známkami.“ Ano, pokud jsou známky klíčovou hodnotou učení, žáci je sbírají prakticky denně, jinou zpětnou vazbu dostávají sporadicky a ve škole převládá názor, že pouze jedničkáři si zaslouží ocenění, protože jednička je jediná správná známka a za každou chybu v testu je známka o stupeň ponížená. Ovšem rozhodně to neplatí ve škole, v níž je hodnota učení žákům předávána prostřednictvím společných diskusí, kde žáci vědí, co je cílem jejich učení, kde se učí přijímat slovní zpětnou vazbu od pedagogů i si ji poskytovat navzájem. Nemusí dostávat žádnou známku, přesto jim bude záležet na tom, co předvedou při prověřování znalostí. Protože se nechtějí ztrapnit sami před sebou, před svými učiteli, před rodiči. U těch starších také proto, že vědí, že se tím připravují na další stupeň studia. Nejde to samo sebou. Souvisí to s budováním kultury školy, kde poznávání a přemýšlení mají své místo, žáci a učitelé se vzájemně znají, respektují a společné učení vnímají jako důležité. A samozřejmě to neplatí pro sto procent žáků. To totiž neplatí ani v případě motivace známkami.
Až začnete plánovat nový školní rok, zkuste se zamyslet, jestli se některá z těchto nastavení ve vaší mysli objevují.
Třeba se vám při jejich přerámování uleví a nový školní rok přinese nejedno příjemné překvapení.
Autor článku:
doc. PhDr. Lenka Krejčová, Ph.D.
psychologie
Ředitelka DYS-centra Praha, z. ú., a spoluzakladatelka a členka vedení ZŠ Poznávání. Jejími klienty jsou děti, dospívající i dospělí s SPU. Kromě diagnostiky, poradenství i dlouhodobých terapií se věnuje publikační činnosti. Mezi její profesní zájmy patří kognitivní přístup ke vzdělávání, dynamická diagnostika a psychologie adolescence.